THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pod bystrým a ostražitým okem Heimdalla ukrývá se neútulná krajina Asgard před zraky prostých smrtelníků. Plná symbolických obrazotvorných kontrastů, od dlouhých šedých plášťů padlých bojovníků až k bohatým zlatým palácům, od svého kosmického stvoření až k nezadržitelnému krutému zániku, otevírá svou bránu pouze těm, kteří nenalezli nesmrtelnost v hřejivých paprscích zemského zápachu. Ach, jak patetické, vy blouznivci! Přece nebudete na tuto chvíli čekat celý lidský život! Stačí se přece hluboce zahledět do magické tváře 13. úplňku…
Pod severskou zástavou, avšak s kolující ryze polskou krví, vyrukovala tato grupa v druhém roce třetího milénia s posledním dílem lyricko-hudební trilogie, jež se narodila v roce 1999 albem „Ad Sidera, Ad Infinitum“ a dorůstala o dva roky později dalšími devíti čerstvými tesáky pod názvem „Ex Oriente Lux“. Na aktuální fošně „XIII Voltum Lunae“ dosáhla nevratné hudební plnoletosti a svým mocným stiskem se dokáže zahryznout hluboko do tepající lidské tkáně. A ačkoliv je tento polský sextet svými výtvory přirovnáván k severskému seskupení ARCTURUS, má své vlastní pojetí, vlastní postupy a zejména vlastní srdce, které nalezneme ve všech desíti lunárních paprscích nového počinu.
ASGAARD pokračují v zaběhnuté kompoziční praxi, avšak na aktuálním albu skutečně dosahují vrcholů své dosavadní tvorby. Skládají známé střípky v mohutnější celky, spojují je vesměs ověřenými postupy do kompaktní duhové mozaiky, jejíž tvary, složení i barevná hloubka dokáže v mnohých pasážích příjemně překvapit. Rytmus dominuje v pevném spojení výbušných kytar a bicí baterie. Pomalé a valivé riffy, jen místy prosvětleny bleskem pražců s vyšším pořadovým číslem, rozvážné pochodující dunění kytarového aparátu, či snad střednětempé až rychlejší pasáže hutné strunové agrese a stupnicových tobogánů na vás čeká ve všech sedmi mořích nevyzpytatelné luny. Bicí dokážou být poctivým sekundantem. Nesnaží se svou strukturou napodobovat lidskou DNA, ale jsou více než účelné. Vždy dokáží přesně vystihnout danou atmosféru – vesele, tanečně, melancholicky, tvrdě, vážně … vyberte si! Klávesy vydatně krmí kytarové žrouty sadami vybraných pochoutek. A tabule je prostřena skutečně pestře, o tom není pochyb. Množství klávesových zvuků jako předkrm, smyčcové a klavírní hlavní chody a když přijdou na pomoc housle, máme tu rázem zákusek, nad kterým se jen sbíhají sliny. Gurmán však po prvních soustech nemůže být zcela spokojen. Vždyť smyčcové party se nalepují na kovové riffy strohou harmonií a klavírní hlas se jen výjimečně vyhne etudové hře … Síla vrcholu celé trilogie je však v celku. V nakažlivých melodiích gotického aroma. V umírající nostalgii bojujících kytar. V hravých a přitažlivých změnách taktu. V neviditelné partituře, která má sílu a náboj …
Velmi procítěná a svým ojedinělým způsobem kouzelná jsou i tři intermezza, která jsou zasazena do druhé poloviny alba a označena velmi netypicky hebrejskými písmeny. Tři instrumentální skladby, ve kterých se snoubí kytarový odpočinek, ale také určitá předzvěst netušené budoucnosti. Zatímco první a třetí je různobarevnou cirkusovou manéží kláves, se všemi exotickými zvuky na pozadí klouzajících smyčců či snad partitury impresionisticky laděné smyčcové básně, druhá v pořadí dokáže zahrát na citlivou notu klavírní romancí vyšperkovanou jemným smyčcovým podtextem.
Nesmírně osobitý a udivující je pak zejména vokální projev Przemysława Olbryta. Jeho hlasový fond je širokým proudem různých poloh vytékajících z hrdla a úst – od smrtelného šepotu záhrobí, přes brutální blackový chrapot, hluboký zpěv rozechvívající bránici, až po téměř alto-sopránový zpěv. A ačkoliv zejména ve vyšších polohách, které by tiše záviděl nejeden eunuch, není vokální projev zcela stoprocentní, Przemysław se touto nahrávkou jistě nesmazatelně zapsal do kroniky metalových bardů. Jeho hra s hlasem je skutečně teatrální a svým způsobem nervydrásající. Nejeden si v ní bude libovat, možná se však najdou i ti, kterým nebude zrovna po chuti …
Vím, norská hudební scéna má pro našince daleko větší mystickou přitažlivost. A ač se i sami členové ASGAARD hlásí k hudebnímu norskému vlivu, nástroje třímají šikovné polské ruce a kompozice podzimní obměny mají svůj vlastní, a nutno říci že velmi magický, rukopis. Tomuto titulu označení „dark metal“ skutečně padne …
8 / 10
Bartłomiej Kostrzewa
- kytara
Honorata Stawicka
- housle
Przemysław Olbryt
- vokál
Wojciech Kostrzewa
- klávesy
Jacek Monkiewicz
- basa
Roman Gołębiowski
- bicí
1. Mare Crisium
2. Mare Nectaris
3. Mare Tranquillitatis
4. Mare Frigoris
5. שּׂ
6. Mare Procellarum
7. אּ
8. Mare Nubium
9. לּ
10. Mare Serenitatis
Eyemdx (2004)
XIII Voltum Lunae (2002)
Ex oriente Lux (2001)
Ad Sidera, Ad Infinitum (1999)
When The Twilight Set In Again (1997)
Excellent Darkness Art (1995)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.